Zuzana Říhová (ed.): Neplač, vstaň a střílej! Próza české poválečné avantgardy by Filip Tomáš-Akropolis

Neplač, vstaň a střílej!

Zuzana Říhová (ed.)

Neplač, vstaň a střílej! Próza české poválečné avantgardy

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Říhová, Zuzana Neplač, vstaň a střílej! : próza české poválečné avantgardy / Zuzana Říhová. — Praha : Filip Tomáš — Akropolis, 2015 ISBN 978-80-7470-111-5 (vázáno) 821.162.3-32 * 821.162.3-3 * 82.02“1900/1945“ * (437.3) — 1919—1924 — česká próza — 1918—1930 — literární avantgarda — Česko — 1918—1930 — české povídky — antologie 821.162.3-3 — Česká próza [25]

Vydáno za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. Vychází ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy na Ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích (LC 06053) © Artuš Černík — dědicové/heirs, 2015 © František Götz — dědicové/heirs, 2015 © Adolf Hoffmeister — dědicové/heirs, 2015 © Karel Hradec — dědicové/heirs, 2015 © Josef Hrůša — dědicové/heirs, 2015 © Dalibor Chalupa — dědicové/heirs, 2015 © Čestmír Jeřábek — dědicové/heirs, 2015 © Zdeněk Kalista — dědicové/heirs, 2015 © František Němec — dědicové/heirs, 2015 © Ivan Suk — dědicové/heirs, 2015 © Study Zuzana Říhová, 2015 © Graphic and Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2015 © Filip Tomáš — Akropolis, 2015 ISBN 978-80-7470-111-5

Povaha moderní zkušenosti

Jedinec, dav a úzkost v prózách Literární skupiny a Devětsilu

Zuzana Říhová

„Cesta k novému vnitřnímu světu vede přes jediné: přes statečnost přihlížet, jak se starý zřítil,“ napsala Milena Jesenská ve sborníku o cestování Šťastnou cestu (1927) a nepřímo tím vystihla situaci české literatury raných dvacátých let. Disociace individua a kolize člověka a poválečného světa byly výchozím bodem české poválečné avantgardy. Svět, rozrušený válkou, představoval pro mladé umělce nepřehledný prostor. Jak píše Lev Blatný v povídce „Opilci“: „Každý jsme jinak opilí, ale všichni utekli jsme z rovnováhy, která je želez ným poutem. Svět se zřítil, protože jsme zabili jeho rovnováhu.“ Obdobný prožitek vychýlení, ztráty rovnováhy, skrývající se v obrazu „mořské nemoci na souši“, zaznamenali ve svých prózách Franz Kafka či Richard Weiner. Za tímco jmenovaní autoři podali ve svém díle analýzu rozrušeného světa a člo věka v něm, česká poválečná avantgarda usilovala o překonání těchto stavů prostřednictvím orientace na budoucí svět, ve kterém bude rovnováha pová lečného individua zachráněna jasnou jednotící ideou. Rozlomená, bezslohová doba, jak pojmenoval první poválečné roky Karel Teige, měla být usměrněna kolektivním programem, který zaštítil veškeré teo retické a umělecké projevy avantgardy. Jedinec, který ve válce přestal být člo věkem a stal se pouhou anonymní jednotkou, pouhým číslem, jak to ve svých prózách zachytil Ivan Suk, měl nalézt tišící náruč vprostřed davu, vprostřed kolektivu. Kolektivismus záhy opanoval nejenom prostor literatury, ale rovněž výtvarného umění. Na obálkách útlých souborů povídek či básní je nejčastěji vyobrazen jedinec uprostřed davu, oblečením, gesty a výrazem jen těžko roz lišitelný od lidí, kteří jej obklopují. Idea kolektivismu infikovala rovněž deníky a korespondenci, jež dokládají úsilí zbavit se individualismu, motivované sna hou stát se sám sobě jasnějším, a vyjevují přesvědčení, že masa je sice méně chytrá než individuum, ale zato geniálnější (Bedřich Václavek). Kolektiv – a posléze dav jako jeho převládající manifestace – se v očích mla dých avantgardistů stal nástrojem k proměně světa. Požadavek individuálnosti, dominantní ještě v umění a kritice na přelomu století, byl nahrazen kritériem kolektivity a odsubjektivizovaný kolektivistický svět, pro modernu spíše hro zivá vize, se pro ranou poválečnou avantgardu stal ideálem, ke kterému se upí nala a který se ve svých uměleckých projevech pokoušela naplnit. Kolektiv a dav 7

disponovaly pro avantgardní umělce a kritiky jak potenciálem zničit starý svět, tak současně vybudovat nový. Identifikace jedince s davem byla v české avant gardě považována za nástroj k docílení obecného blaha a s davem byla spojo vána možnost dosažení transcendence a pozitivních hodnot, pojmenovaných vypravěčem ve Vlčkově črtě „Manifest“: „Chci život, chci mládí, chci radost!“ Manifesty poválečné avantgardy můžeme v jistém smyslu chápat jako návody, jak těchto deziderat dosáhnout. Vlastní umělecké texty ale dokládají spíše neús pěch avantgardy ve vyrovnávání se s odsubjektivizovaným poválečným světem. *** V rozmezí několika měsíců byly založeny dvě umělecké skupiny: Devětsil (5. října 1920)1 a Literární skupina (2. února 1921).2 Karel Teige, mluvčí De větsilu, poměrně záhy vyjasnil umělecké i politické směřování svých druhů: vymezil Devětsil jako skupinu revoluční, avantgardní, socialistickou a kolek tivistickou. Oproti němu František Götz, zástupce Literární skupiny, odolá val určení jednotné umělecké a politické orientace vědomou bezprogramovos tí skupiny. Avšak absence programu v poválečné době, napnuté k projektům s jasně formulovanými východisky a cíli, se v sílícím konfliktu s Devětsilem ukázala jako neudržitelná a František Götz byl záhy donucen zformulovat po litický a „duchovní“ program skupiny, tzv. polyfonní socialismus. Za jeho základ označil expresionismus, který spíše než k německému expresionismu inklinoval k socialisticko‑proletářským teoriím a programům. Jistá neurčitost či zmatečnost Götzových textů, jež byla motivována jazykovým hledačstvím, které v avant gardě šlo ruku v ruce s hledačstvím ideovým, vyvrcholila Götzovým prohláše ním, že zdrojem expresionismu Literární skupiny je francouzský unanimismus. V tehdejší situaci by se pro expresionismus Literární skupiny jen obtížně hledal rozpornější předchůdce. Francouzský unanimismus, jehož program 1) Členy Devětsilu byli Karel Teige, Ivan Suk, Karel Schulz, Artuš Černík, Adolf Hoffmeister, Josef Hrůša, Jaroslav Hůlka, František Němec, Vladislav Vančura a Jiří Wolker. 2) Členy Literární skupiny byli Čestmír Jeřábek, Lev Blatný, Bartoš Vlček, Dalibor Chalupa, Josef Chaloupka, Zdeněk Kalista, Miloslav Nohejl, Karel Hradec, František Götz a Jiří Wolker (v roce 1922 přestoupil do Devětsilu).

zformuloval Jules Romains dlouho před první světovou válkou, prosazoval rozplynutí individua ve větším celku (třeba i ve skupině lidí čekajících na za stávce) jakožto jedinou možnost transcendence individua: uvnitř skupiny se individuální duše rozpouštějí a následně se slévají v jedinou duši (una anima), která umožňuje vyšší způsob existence. Přihlášení k francouzským vzorům, ke kterým se hlásili jak členové Literární skupiny, tak Devětsilu, již nemohlo za bránit roztržce mezi mluvčími obou skupin na stránkách dobových časopisů. Diskuse o expresionismu záhy přerostla v diskusi o příslušnost k avantgardě. Karel Teige razantně odsoudil Literární skupinu pro její paséismus a utápě ní se v přísné individualitě a vyčlenil ji mimo avantgardní snahy mladé gene race – jedinou skutečnou avantgardou mu byl Devětsil. Spor o expresionis mus byl ukončen v roce 1924, kdy jej Bedřich Václavek prohlásil za mrtvolu. V této době však již byla bezpředmětná i původní živelná rivalita mezi De větsilem a Literární skupinou – Literární skupina se ocitla na periferii české avantgardy a Devětsil stále pod Teigovým vedením, s lehkým uzarděním nad svou batolecí proletářskou fází, přijímá vizi světa, který se směje. Polemika mezi Františkem Götzem a Karlem Teigem ovlivnila následné vnímání Literární skupiny. Expresionismus a individualismus zůstaly v pod statě synonymy Götzova spolku a na tomto základě byly i nadále formulovány pochybnosti o příslušnosti Literární skupiny k české poválečné avantgardě. Vztah Literární skupiny k avantgardním postulátům byl ovšem zkoumán téměř výhradně na materiálu programových textů a manifestů. Avantgarda, jejíž programová produkce převyšovala produkci uměleckou, se v programo vých a teoretických statích viděla spíše takovou, jakou chtěla být, než jakou ve skutečnosti byla. Programové články přinášejí konzistentní obraz avant gardního úsilí raných dvacátých let, stvrzující většinově sdílenou představu o české avantgardě co kolektivisticko‑revolučním, levicovém hnutí, které se uskutečnilo výhradně pod patronací Devětsilu. Odlišný obraz ovšem nabízejí samy umělecké texty, zejména dlouhodobě přehlížená a do této doby v pod statě ignorovaná krátká próza členů obou avantgardních skupin. *** 9

Jaroslav Hůlka

Člověk z filmu Hudba. Ve tmě žiji světlý život v Americe. Můj hlas nemá zvuku, ale pohyby mého těla mluví mezinárodní řečí. Moderní esperanto sbratřuje tisíce očí a srdcí a mozků. Všichni pádíte na koni, v autu, v Pullmanových vozech, všichni se opa trně odvažujete po telegrafním drátu nad vražednou hloubku. Všichni děláte to, co já. A já třeba právě sedím při absintu v baru a vy, za propastí kilometrů, neznámí v neznámu, žijete mojí historií. Všichni jste ve mně a já ve všech. Moje pohyby, úsměvy, slzy, radosti, nenávisti, moje vše, koupili jste si u denní pokladny od mechanické slečny. Ale také já jsem si koupil vás. Jste mými slu žebníky, věrně opakujícími moje city a vášně. Nevidím vás, neznám vás, ale jste. Cestuji po celém světě, označen jako snadno vznětlivé zboží. „Itale, Francouzi, Angličane, Němče, Čechu, Maďare, Španěle, rozumíte mé řeči?“ „Ano!“ „Nemám hranic!“ Jsem člověk z filmu, poddaný i vládnoucí zároveň, němý, vypravující dlouhé historie. Život! Život! Život! A teď vám povím, co jsem: Všichni jistě znáte nesmrtelné knihy, obrazy, sochy a hudbu. Díla přečkáva jící své stvořitele. Mne nepřečká nic z toho, mne přečká můj pohyb. Já jsem nesmrtelný pohyb! Umru, a vy budete žíti pohybem mé ruky, úprkem mých nohou, bolestí mé zvolna stékající slzy, radostí mého letícího úsměvu. Moje pohyby budou žíti. Hlásám vám nesmrtelnost pohybu! Můj pohyb k vám křičí: 94

„Lidé! Ať žije pohyb, ať žije mezinárodní pohybová řeč! Poslouchejte očima lásku, nenávist a utrpení, poněvadž oči mají cit, srdce a slzy. Oči jsou měkké jak dobrá slova. Já, muž z filmu, vyrobil jsem z vašich očí jedinou barevnou vázu a prudce, pevnou rukou, plním ji svým životem na dvě tři hodiny. Jste proto velmi šťastni, ježto můj život splňuje vaše touhy. Ale hrozí‑li mi nebezpečí, sune‑li se z modré tmy zákeřný revolver, dýka, lstivá žena či tichý Apač, chvějete se strachem o můj život, poněvadž jest i životem vaším, poněvadž jsme těchto několik hodin jediné tělo, srdce, pohyb i ústa. Ku konci vás vítězně napřimuji, plním vás, moje barevná vázo, svojí hrdostí, rostu ve vás, vy ve mně a – – Konec. (Americanfilm comp.) Na shledanou! Závěrečný pochod. A když vycházíme, rozbíjí se barevná váza našich očí o šatnu, o bufet se Stollwerckovou čokoládou, pomeranči, limonádou, o zrcadla, výklady, dláž dění, lidi, elektriky, oblohu, slunce a každý z nás nese si pozorně svoji stře pinku. A on, kouzelník XX. století, člověk z filmu, opět němě po dvě tři hodiny vypráví při hudbě pozorně naslouchajícím očím o sbratření lidí a nesmrtel nosti pohybu.

Dar Trhali jsme lilie na ulici, která plula mezi nebem a zemí. Po obou stranách lidé pořádali slavnostní průvody, nesouce nejvýše svá srdce jak lampiony. Ve vzduchu svítila hudba… V čele slavnosti nadnášel se bzučící sad a sypal na cesty a zelený ubrus hořící radosti. Sbírali jsme je očima a náručí. Z vězení prolomil se člověk, svlékl šedivý trestanecký oblek a běhal zde nahý mezi námi. Poněvadž hřálo slunce, byl jeho čin velice nakažlivý. Za chvíli všichni lidé byli nazí. Po těle nám kvetly květiny, a proto měl náš život velmi mnoho barev. Koupil jsem si zmrzlinu, narcis a rámeček pro podobenku své milé. Život mi vběhl do očí a očima jsem líbal všechen život. Život líbal život. Bledá šička nesla novorozeně v náručí. Na hlavě dítěte dřímal červený motýl. A šička říkala květům: „Toto jest můj hošík, dítě, milenec, muž!“ Zastavil jsem se u nich s otázkou: „Čímpak chceš být, hošíčku?“ Dítě odpovědělo bez váhání: „Sluncem! Dělal bych květy, stromy, lidi a štěstí. A to by bylo krásné! Vše by bylo moje a já všeho. A já jím budu!“ Bledá šička nesla ve své náruči slunce s červeným motýlem a říkala: „Toto jest mé dítě, milenec, muž. Moje svatyně!“ A já celý den nosil věřící slova děcka. A večer, když lidé pohřbili se do svých šatů, oslepili elektrickým světlem a když ulice klesla na zem, daroval jsem slova dítěte všem nešťastným tohoto města – –

Láska v slunci Fragmenty Vl. Uxovi za jeho stejnojmennou sbírku dřevorytů Země padla do bílého vína, takže lidé se opili, a chodíce po ulicích, zpívali: – Nás práce neživí! – Muži se živili ženami a naopak. Život skočil do dne se zavřenýma očima a pak, oslněn, potácel se jak dobré sousto v červených ústech. Na nábřeží bylo horko, a proto domy po hlavě naskákaly do řeky a hrály water polo se zlatým míčem, dodaným až z oblohy. Vstupné platilo se radostí a mnoho očí pozorovalo tento oblíbený sport. Sady volaly zeleně: „Pojďte, mládí celého světa, řezat do dřeva našich lavi ček srdce! Chceme býti také šťastny!“ * Slunce Aeroplán Láska Země to byl problém pro mladého muže. Kam dáti dřív oči a city? Svěřil se dívce, a dívka mu poradila: „Jelikož se mně líbíte, poslyšte! Volte lásku: Jest horká a světlá jak slunce, odletíte, sedna do ní, od země, a přece je zdravá a plodná jak sama země. Voní červnovým létem!“ Poděkoval dívce: „Jste moudrá!“ Šli tedy nejkratší cestou za město… 97

* Toho dne otiskly noviny nabídnutí továrny: – Hledám pána, který by miloval práci. Můj muž mě zanedbává. Nabídky pod značkou: „Dám se rozvésti“ do inzertní kanceláře XX. století. Zamilovali se do ní dělníci. * Pili jsme očima toto jaro a říkali si: „To budou letos bohaté žně! Už aby byly, jest čas!“ Červené jaro U dveří chrámových byl zaset beznohý voják a modlil se: „Jsem svatá Příleži tost k dobrým myšlenkám.“ Sám zbaven pohybu, posílal na cesty svoje myšlenky, které se procházely ulicí jak drůžičky o Božím těle. „Lidé, život dneška jest nelogická věc. Hleďte, tam ten pán jede v auto mobilu a má nohy. Já nemám ani nohou, ani automobilu. I válka jest hrozně nelogická; nejdříve ženou člověka na zranění a smrt a pak jej litují. Beznozí říkají: ‚Ještě že máme oči!‘ Slepci: ‚Jaké štěstí, že máme nohy a ruce!‘ Ale já pravím: ‚Jest dobře, že nám granát neurazil myšlenky. Těmi zabijeme válku!‘“ Slunce tleskalo. Suďte, abyste nebyli souzeni! * Zvony padaly z věží a ptáci v letu do nich vráželi. To bylo poledne. Lidé si kupovali lístky na přímé rychlíky od srdce k srdci via nebe. Telegrafní a te lefonní dráty hrály si na cirkus, lezly po střechách, zpívaly a volaly na sebe: „Kdypak se naši roditelé o nás postarají? Nechceme se stále živiti jen obcho dy, válkami, kurzy, diplomatickými řečmi a podobnými pochoutkami. Zkazi li nám žaludek! Oh, máti, pojď nám dát poctivý, domácí chléb!“ 98

Kostely, majíce světlo pouze na povrchu, ale uvnitř stín, procházely se ulicí a agitovaly mezi lidem, předstírajíce lásku. Pak se stal zázrak: Básník jel v automobilu! „To je omyl!“ volala ulice zeširoka rozkročená a čistila si rychle skla svých oken, aby lépe viděla. „To je omyl, to není básník!“ Byl jím, ale stala se mu nehoda: spadl po hlavě do historie, a když vyplaval, polepili jej mokrého a neškodného tituly a uniformou. Ne, to není již básník, ale protějšek Dostála‑Lutinova. Konfese literáta! (Díl?) A slunce svítí! * Osud není naším pánem, ale my jsme pány svých osudů. Plujeme na palubě XX. století a objevíme Nový svět. Kompas máme správný: Východ Západ Držme se na východ! * – Kde jste se narodil, příteli? – Mým rodištěm jest: Slunce a Láska, majetek všech lidí!

Oči, ruce a proměnění Zelení, modří a černí obdivovatelé různých věcí vyšli si jednoho dne do svě ta, který velebil velikou, bílou lampu jej osvětlující. Mnoho z nich za noci psalo na hvězdy slovo Láska, mnoho z nich utonulo v opilém vzduchu vináren, tančíren, kořalen a bolesti, mnoho udávalo směr krvavým koulím, šrapnelům a bajonetům. A několik v chrámu klečelo na tvr dém čtverci dlažby a zpívalo: – Hosana! – Tak chodili, seděli, klečeli, pili, milovali, proklínali po všech rovnoběžkách i polednících, prali se s mraky o slunce a s lidmi o soucit. Za branou barevného města, kam denně vyváželi tiší lidé odpadky a hni lobu, rostl slepý žebrák. Rostl, jako rostou stromy. Ze slunce, vzduchu a zpěvu dobrých ptáků. Bez lidí. Několik hluboce přemítajících očí šlo kolem a pták, který se narodil na hlavě žebráka, zpíval: „Ejhle, prorok, rozhledna, z níž vidím zítřky, ejhle, příčina mého zpěvu a radosti!“ Oči prohlédly a hovořily: „Zde stojí člověk!“ „Ne, to není člověk. Vidím zde vyrůstat růžový keř. Květy!“ „Růže? Ne! To zde je urážka očí.“ „Ale což jste slepí? Vždyť je to otevřená, bolící rána!“ „Dalekohled! Vidím jediné nebe, jedinou zemi, jediné oko a nás všechny v něm!“ A tu žebrák vystavil ze svého chudého těla chrám a všechny oči dobré vůle vešly do něho. Zelené, modré, černé, milující, soucitné, hladové. Červeným srdcem padalo pravdivé světlo a tichá hudba slov hrála: Ruce Ruce Ruce. 100

Dobré oči pochopily, pokřižovaly se měkkým pohledem a rozběhly se po zemi, zákeřně rozkrojené chlebem na dva díly. Hledaly ruce… Prohlédly dlouhé ruce četníků, policistů a detektivů; lesklé ruce v závo dech pro manikúru; vykrmené ruce burziánů, továrníků, obchodníků a kup lířek; chladné ruce generálů, plukovníků a poručíků; nepatrné ruce přisluho vačů; slepé ruce inženýrů, úředníků, lékařů, učitelů a advokátů; zábavné ruce žonglérů, atletů a boxerů; blábolící ruce kněží. A vrtěly hlavou a šly dále. Mnoho očí se utopilo v slzách na této kamenné cestě. Na znásilněných polích zrály matematické mozky a procenta zisku. Oči hledaly ruce na zemi, ale nacházely pouze zboží označené: – Podléhá snadno hnilobě! – Pak sestoupily do pekel. Zde našly hledané. Ruce běhaly kolem soustruhů, nýtovaček, shapingů, vrtaček. Tlačily loko motivy, lámaly černé balvany tepla, žebraly o smilování, umíraly. Bohu sta věly chrámy a lidem žaláře. Domy, továrny, stroje, tunely, auta, aeroplány, vlaky, šachty, prsteny, jehlice do kravat, nábytek, mýdla, šaty, kořalka, pečeně, vše bylo vydechnuto na svět rukama jak květy na strom jara. Černé, bezprsté, mozolné, chudokrevné, omrzlé, rozežrané kyselinami, žele zem a jiskrami, rudé miniem, bláznivé nespravedlností, znásilněné, ukřižo vané ruce všech národností a náboženství umíraly v pekle. A oči je našly. Oči nyní viděly svět obnažený rukama. Spolky pro ochranu zvířat, válku a nemocnici, příjici a Ehrlich 606, Morgana a Whitechapel. Plakaly. Ruce pracovaly. A pak si řekly: „Spojme se!“ Svaté mosty, po nichž se prochází srdce. A láska. Země byla jediné oko a jediná ruka a oni všichni v něm. Bílé holubice nesly zvěstování žebráku za brány jednobarevného města. A viděly, že kvetou zde lilie a krvavé růže. 101

Sebevražda Vystavěli jsme si schodiště ze svojich těl a šli navštívit hvězdy. Naše duše šly. Chodili jsme po souhvězdí Blíženců, jezdili ve Velkém i Malém voze a dí vali se dolů na lidi. Země byla růžová a milostná z oné obrovské vzdálenos ti. Řekl jsem: „Mám tě rád!“ a tys mně stejně odpověděla hlasem, který le těl od hvězdy k hvězdě rychlostí 360 m za vteřinu. Chodili jsme tak dlouho, poněvadž je krásné chodit mezi hvězdami. Nebylo zde lidí ani zvířat, kanálů ani měst, aniž lesů, luk, hnojišť a řek, nebylo zde nic než hvězdy a my. Neby lo zde hladu a přecpaných žaludků, peněz a politiky, nebylo zde básníků, po něvadž vše, co bylo, byla nepřekonatelná báseň. Kouřili jsme opiové cigarety a pískali Čajkovského Chant sans paroles. Neměli jsme hlad, ježto jsme byli duše a těla nechali jsme dole. Byl věčný den. Nebylo obzoru, kam by zapadlo slunce. Na plující meteory psali jsme pozdravy Prostoru. A jedné chvíle, držíce se v objetí, klouzli jsme na lesklém světle Vegy a spadli na zem. Naše duše se zabily a zůstaly ležet na silnici v prachu. Schodiště těl se sesulo a vypravilo se na pochod nocí, plačíc nad smrtelností duše. Šli jsme (naše těla, což jsme my!) po silnici, po zemi, kde jsou lidé i zvířata, hnojiště, Národní listy, Anglie, zlato, zrada, láska, bordely atd. atd. Nějaký člověk vedl koně a flašinetář hrál u řeky valčík z Dolarek, četníci strkali do cikánů, nadá vali a svítili si na naše těla. Šli jsme. Moje milá řekla: „Kdyby byla duše ještě živá, tak bych plakala.“ A já mlčky utrhl jablko, jedl a odpověděl: „Noc je stu dená, dostaneme rýmu!“ Pak jsme došli do města. Automobil svítil a zapáchal nedaleko nás a neda leko něho stál hotel a tam jsme vešli. Jedli jsme uherský guláš a pili brionské víno. Má milá řekla: „Musíme napsat do novin, že se nám zabily duše!“ Dal jsem si přinést papír a pero a napsal naši historii. Pak jsme si řekli, že zabijeme i těla, poněvadž nemůžeme žít bez lásky, jež zemřela při pádu duší z hvězdy Vega, a šli jsme do pokoje za 20 K souložit. Ráno se naše těla nasnídala. Vycházeli jsme z hotelu a vrátný řekl: „Poklona.“ Město mlátilo do dne tisíci údy. 102

V lékárně koupil jsem za 1 K cyankáli (KCN) a šli jsme za město se otrá vit. Lehli jsme si v lese na mech a snědli jed. Čekali jsme dlouho na smrt, ale ta nepřicházela. Přišel však anděl a mluvil moudře, poněvadž staří jsou vždy rozumní a jemu bylo dobrých 60 let. Povídal: „Nemůžete umřít, poněvadž duše se zabily. Nemáte duší a tělo je nesmrtelné!“ Zmizel. A my, plačíce pozemským štěstím, vrátili jsme se do města a přestali mys lit na hvězdy…

103

Ediční poznámka

Antologie Neplač, vstaň a střílej! obsahuje krátké prozaické texty osmnácti au torů – příslušníků avantgardních skupin Devětsil a Literární skupina – z let 1919–1925 ve výběru a uspořádání editorky Zuzany Říhové. Výchozími texty výboru jsou jednak knižní otisky v prozaických souborech či sbornících, jednak otisky časopisecké (tam, kde text zůstal bez knižního otisku, nebo tam, kde ke knižnímu vydání došlo až se značným časovým odstupem). Uvádíme je v následujícím soupisu: Lev Blatný – „Duševní zatížení a sladký normál“, Povídky v kostkách, Praha: Václav Petr, 1925, s. 77–87 – „Opilci“, Povídky v kostkách, s. 59–68; časopisecký otisk: Host, roč. 1, 1921/1922, č. 5 (únor 1922), s. 90–93 – „Mrtvý bratr“, Vítr v ohradě. Výběr próz z let 1918–1922, Přerov: Obzor, 1923, s. 50–52; časopisecký otisk: Host, roč. 1, 1921/1922, č. 1 (říjen 1921), s. 3–4 – „O vladaři, baletce a písaři“, Host, roč. 2, 1922/1923, č. 9 (červen 1923), s. 256–268; knižní otisk: Povídky z hor, Turnov: Müller a spol., 1927, s. 7–20 243

– „Tichý den“, Vítr v ohradě, s. 56–61; časopisecký otisk: Host, roč. 2, 1922/1923, č. 1 (říjen 1922), s. 18–22 Artuš Černík – „Chvála zmaru a světel“, Ruch, roč. 1, 1919, č. 9, s. 199–200 – „Červená zeď“, Cesta, roč. 3, 1920/1921, č. 6/7 (1921), str. 94–95 František Götz – „Smutná povídka o zloději“, Host, roč. 2, 1922/1923, č. 8 (květen 1923), s. 235–241; otištěno s poznámkou: „Z ‚Kinematografických próz‘“ Adolf Hoffmeister – „Nemocný“, Orfeus, roč. 1, 1921, č. 1, s. 21–22 – „Vybledlý prapor v mém okně“, Cesta, roč. 2, 1920, č. 43, s. 843–844 Karel Hradec – „Umírající s úsměvem na rtech“, Svět ve zbrani. Prózy z let 1922–1924, Pra ha: F. Svoboda, 1925, s. 47–52 – „Výkřik“, Svět ve zbrani, s. 43–46 – „Smutek“, Svět ve zbrani, s. 15–21 Josef Hrůša – „Hrob“, Modré s nebe, A. Král, Praha, 1925, str. 103–115; časopisecký otisk: Cesta, roč. 5, 1923, č. 8/9, s. 109–113 Jaroslav Hůlka – „Člověk z filmu“, Cesta, roč. 4, 1922, č. 30, s. 473–474 – „Dar“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 5 (únor 1922), s. 103 – „Láska v slunci“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 51 (17. 3. 1921), s. 601–602 – „Oči, ruce a proměnění“, Červen, roč. 4, 1921, č. 18 (18. 8.), s. 245–246 – „Sebevražda“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 29 (30. 9. 1920), s. 337–338 244

Josef Chaloupka – „Vězeň“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 2 (listopad 1921), s. 26–28 Dalibor Chalupa – „Vzpoura“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 7/8 (květen 1922), s. 148–153 Čestmír Jeřábek – „Poklad ze zámoří“, Zasklený člověk. Prosy z r. 1921, Brno: St. Kočí, 1923, s. 21–27; časopisecký otisk: Host, roč. 1, 1921/1922, č. 2 (listopad 1921), s. 29–32 – „Vzpoura“, Zasklený člověk, s. 28–37; časopisecký otisk: Host, roč. 1, 1921/1922, č. 4 (leden 1922), s. 65–70 – „Nad příbojem“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 23 (19. 8. 1920), s. 267; otiš těno s poznámkou: „Prolog ‚Červeného rána‘“ – „Úzkost“, Cesta, roč. 4, 1922, č. 35, s. 549–550 Zdeněk Kalista – „Dvě prózy“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 24 (26. 8. 1920), s. 277–278 – „Armádní bubeníci“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 52 (24. 3. 1921), s. 613; otištěno jako součást oddílu „Z lyriky Zdeňka Kalisty“ – „Atlantis“, in: Lev Blatný et al., eds.: Sborník Literární skupiny, spolku českých básníků a spisovatelů soustředěných kolem revue Host, Vyškov na Moravě: F. Obzina, 1923, s. 64–68 – „Legenda nejprostší“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 1 (říjen 1921), s. 12–13 František Němec – „Loupeže těl“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 38 (2. 12. 1920), s. 445–447; pod jedním názvem spojeny dva texty, druhý z nich (s. 448–450) byl poz ději otištěn v souboru Holátko Max (1922) – „Milion dobrých kluků“, Kmen, roč. 4, 1920/1921, č. 32 (21. 10. 1920), s. 374–375 245

Miloslav Nohejl – „Odporná povídka“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 4 (leden 1922), s. 74–78 Karel Schulz – „Dva“, Rovnost, roč. 37, 1921, č. 206 (27. 7.), s. 2–3 – „Stávka v přístavních chladírnách“, Rovnost, roč. 39, 1923, č. 61 (4. 3.), s. 3–5 – „Láska v elektrické zdviži“, Sever – Jih – Západ – Východ, Praha: V. Vortel & R. Rejman, 1923, s. 79–89 – „Povídka o davu“, Proletkult, roč. 1, 1922, č. 22 (7. 6.), s. 341–345; otištěno s poznámkou: „Úryvek povídky z knihy ,Sever Západ Východ Jih‘“ Ivan Suk – „Rakev“, Srdce na kovadlině. Prosy 1920–1924, Praha: A. Král, 1925, s. 23–27; s datací květen 1920 – „Válka“, Srdce na kovadlině, s. 32–37; časopisecký otisk: Proletkult, roč. 1, 1922, č. 13 (5. 4.), s.193–194 Vladislav Vančura – „Býti dělníkem“, Amazonský proud, Praha: Čin, 1923, s. 74–81; časopisec ký otisk: Červen, roč. 4, 1921, č. 12 (23. 6.), s. 171–173 – „Hudba na ulici“, Amazonský proud, s. 46–50; časopisecký otisk: Země, roč. 1, 1919/1920, č. 5/6 (16. 2. 1920), s. 77–78 Bartoš Vlček – „Manifest“, Host, roč. 1, 1921/1922, č. 1 (říjen 1921), s. 15–16 – „Nepřítel“, Marný zápas. Prósy, Praha: Družstevní práce, 1925, s. 44–50; s datací 1922; časopisecký otisk: Host, roč. 2, č. 2 (listopad 1922), s. 36–43 – „Píseň lásky“, Marný zápas, s. 74–77; s datací 1923 – „Ulice“, Marný zápas, s. 11–15; s datací 1921 – „V den sedmý…“, Marný zápas, s. 7–10; s datací 1922; časopisecký otisk: Československé noviny, roč. 1, 1922, č. 101 (16. 7.), Nedělní besídka, s. 1 246

Jiří Wolker – „Služka“, Kmen, roč. 5, 1922, č. 5/6 (listopad), s. 87–93 – „Univerzitní knihovna“, Červen, roč. 4, 1921, č. 9 (2. 6.), s. 132–133 U vydávaných textů zachováváme grafickou podobu, pokud jde o uspořádání textu na stránce i další grafické prvky (velikost písma, rámeček). Různé způ soby zvýraznění sjednocujeme na kurzivu. Upravujeme psaní zkratek, např. tj. m. t. j, tzv. m. t. zv., US m. U. S. V psaní velkých/malých písmen respektujeme dobovou kapitalizaci a píšeme Úzkost, Čas atd., avšak v případě víceslovných pojmenování zacho váváme velké písmeno pouze u prvního slova (např. Starší lidu m. Starší Lidu). Zachováváme kolísání v kapitalizaci po dvojtečce a ve slově Bůh/bůh, a to jak mezi texty, tak ojediněle v textu jediném. Dále ponecháváme malé písmeno po vykřičníku či otazníku, např. Kdo to může být? myslila si Mařka, adjektivní tvar eustachová trubice a opakované psaní gott sei dank. V ostatních případech kapitalizaci normalizujeme a sjednocujeme. Hranici slov v písmu upravujeme podle současné normy. Dohromady píšeme spřežky jako napravo, napohled, takzvaný, nakonec, navždy apod. a dále kompozitum modrošedého (m. modro‑šedého), adjektivum 72poschoďového (m. 72 poschoďového) a vlastní jméno McFallen (m. Mc Fallen). Podržujeme kolí sání bleděmodrý oproti bledě zelený. Zachováváme samohláskovou kvantitu jako dvéře, jízva, lité [líté], luza, mužíci [mužici], rozjivil, řídiči, schliple, úsilovně, usmáv, všíml, zajikne, zjítřeném apod. Kvantitu měníme v adjektivu honicího (m. honícího) a u citoslovce ó (m. o). Obdobně neupravujeme ani samohláskovou, ani souhláskovou kva litu, píšeme brejle, lužovkou, cnosti, gamaší, okeán, nabotnalé, sviňstvo, tetivou atd.; výjimku činíme u slov sát a napjatý (m. ssát a napiatý). Upravujeme psaní s/z, např. z/ze + genitiv m. s/se + genitiv, strnulý m. ztrnulý, zúžil m. súžil, zřítil m. sřítil. Psaní cizích slov a jmen normalizujme, píšeme Cincinnati m. Cincinaty, matematické m. mathematické, parfémy m. parfumy, sezonní m. saisonní, tramvaj m. tramway apod. 247

Interpunkci upravujeme podle současné normy. Čárkou/čárkami oddělu jeme vokativy, vedlejší věty a přechodníkové konstrukce. Naopak čárku rušíme před spojkami a, ani ve slučovacím poměru, před spojkami jako a než, jest liže neuvozují vedlejší větu, před/za postponovanými těsnými přívlastky, po částicích možná, ovšem, navazuje‑li vedlejší věta, a v případech jejího nad měrného užití (zvláště v kombinaci s pomlčkou: –, či, –). Dále rušíme spo jovník ve dvou‑ a víceslovných názvech (např. New York Heraldu m. New ‑York‑Heraldu), pomlčku v případě dvě tři hodiny (m. dvě – tři), dvojtečku v případech jako slovo Láska (m. slovo: Láska), uvozovky u názvů (např. pařížský Printemps m. pařížský „Printmps“) a apostrof (např. cos m. co’s). Zachováváme trojí podobu přímé řeči: neznačenou a značenou uvozovkami či pomlčkami. Druhé dva typy sjednocujeme po formální stránce. Do tvaroslovné, lexikální a syntaktické podoby textu nezasahujeme a zacho váváme tvary jako dokám, dokách, chtí, mocem, noce, pěstě, stotisíc [nesklonné, psáno dohromady], zdviži [akuzativ] atd., dále podržujeme četné genitivní vazby neviděl jsem jí, neznám jí apod. a rovněž ojedinělé odchylky ve shodě: Poručili jste […] jezerům, aby rozlily zelené proudy svých vod; dvěma ňadry, které daly se hníst; šedesát pět výtahů neustále sjíždějí a vyjíždějí Nadto jsme do vydávaných textů zasáhli v těchto případech: s. 49

Nebyli bychom lidmi nepodrobenými, kdybychom si neurčili oběti k upřímnému výsměchu m. neučili s. 69 abyste vypil pohár, ne rozkoše, ale bolesti až na jeho dno m. až jeho dno s. 181 Proč jsou chudí a proč jsou trpící? Proč jsou šťastní? m. šťastni

Za pomoc při přípravě edice děkuju Kristýně Merthové.

J. Ř.

Nakladatelství děkuje dědicům autorských práv za jejich velkorysé poskytnutí pro potřeby této edice. Za vyřízení autorských práv děkujeme Jakubu Forštovi.

248

Obsah

Povaha moderní zkušenosti (Jedinec, dav a úzkost v prózách Literární skupiny a Devětsilu) (Zuzana Říhová)

Lev Blatný Duševní zatížení a sladký normál 20 Opilci 25 Mrtvý bratr 29 31 O vladaři, baletce a písaři Tichý den 40 Artuš Černík Chvála zmaru a světel Červená zeď

250

46 50

František Götz Smutná povídka o zloději

Adolf Hoffmeister Nemocný 62 Vybledlý prapor v mém okně 64 Karel Hradec Umírající s úsměvem na rtech 68 Výkřik 74 Smutek 78 Josef Hrůša Hrob 84 Jaroslav Hůlka Člověk z filmu 94 Dar 96 Láska v slunci 97 Oči, ruce a proměnění 100 Sebevražda 102 Josef Chaloupka Vězeň 106 Dalibor Chalupa Vzpoura 110 Čestmír Jeřábek Poklad ze zámoří 116 Vzpoura 121 Nad příbojem 128 Úzkost 130

Zdeněk Kalista Dvě prózy 134 Armádní bubeníci 137 Atlantis 138 Legenda nejprostší 143 František Němec Loupeže těl Milion dobrých kluků

146 151

Miloslav Nohejl Odporná povídka

158

Karel Schulz Dva 164 Stávka v přístavních chladírnách 167 172 Láska v elektrické zdviži Povídka o davu 180 Ivan Suk Rakev 190 Válka 193 Vladislav Vančura Býti dělníkem Hudba na ulici

198 202

Bartoš Vlček Manifest 206 Nepřítel 208 Píseň lásky 215 Ulice 219 V den sedmý… 224 252

Jiří Wolker Služka 230 Univerzitní knihovna 238 Ediční poznámka

243

253

Dosud vydáno Arnošt Vaněček: Vor Medúzy Veronika Broučková (ed.): Srdce a smrt / Antologie brněnské Literární sku piny Jiří Kolář: Rudý havran / Nový don Quijote Jaroslav Seifert — Karel Teige (eds.): Revoluční sborník Devětsil / reprint Dana Nývltová: Femme fatale české avantgardy / Marie Majerová — česká komunistka ve víru feminismu Michal Bauer: Automatická madona / Antologie Skupiny Ra Dušan Pala: Stromy a kamení Erik Gilk (ed.): Almanach na rok 1914 / reedice Olga Barényiová: Román

Skrytá moderna Česká literární avantgarda je tradičně reprezentována tvorbou několika domi nujících osobností a už poměrně dlouho je součástí standardní školní výchovy, což, zdá se, činí z tohoto areálu zaprášené panoptikum čpící naftalínem. Ten to efekt obvykle vzniká tam, kde je jistý typ dobových uměleckých promluv izolován a představován jako pevný, definitivní a zdánlivě lehce srozumitelný objekt, který můžeme dobře popsat ze všech stran. Diskurz avantgardy, a to i v okruhu literárních textů, má však mnohem širší přesahy, než by se ze za vedeného a obvykle reflektovaného domácího kánonu mohlo zdát. Nikdy se v historii nevyskytoval izolovaně, ale byl konfrontován s dalšími typy dobo vých diskurzů, s nimiž sdílel svůj historický horizont a vůči nimž se vymezoval. Cílem ediční řady Skrytá moderna je poukázat na tuto rozprostraněnost řeči avantgardy, na její nejednoznačnost, živost, na různé – dnes pozapome nuté či marginalizované – varianty, na její penetraci mimo tradičně popiso vaný prostor, ale i na některá menší díla oněch dominujících osobností, která z nějakých důvodů zůstala či zůstávají mimo centrum pozornosti čtenářů i literárních historiků. Smyslem edice není hledat v českých literárních dějinách nový rozvrh a novou hierarchizaci. Smyslem je konfrontovat známé a obecně akceptované podoby dobové řeči moderny s podobami pozapomenutými nebo z nějakých důvodů dosud nereflektovanými tak, aby čtenářům bylo umožněno – možná v lecčems nově či nezvykle – pozorovat mnohdy dramatické úsilí modernistů o nový jazyk, nové vidění objektů, člověka, času, prostoru i sebe sama. V kon textu známém i neznámém. Každý svazek edice přináší jak edici původních textů, tak obsáhlou stu dii k nim. Edice vychází ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Centra výzkumu české umělecké avantgardy na FF UK v Praze a na FF JU v Čes kých Budějovicích. Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, Filip Tomáš

Zuzana Říhová (ed.) Neplač, vstaň a střílej!

EDICE SKRYTÁ MODERNA Vydal Filip Tomáš — Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy v roce 2015 jako svoji 313. publikaci

Studie a uspořádání antologie: Zuzana Říhová Ediční příprava a redakce: Jakub Říha

Sazba písmem Caslon a Universe: studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: S‑TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 256 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-111-5

Doporučená cena včetně DPH 280 Kč